Klimeš, poslední vodník rybníka Kalich
V dobách, kdy v naší vlasti v téměř každém rybníce žil nějaký ten vodník, jemuž lidé jinak říkali hastrmánek, žil na českém jihu u nynějšího města Kamenice nad Lipou v rybníce zvaném Kalich vodník, v celém širém okolí známý pod jménem Klimeš.
Měl dvanáct dcer: Slunu, Hermidu, Sklávu, Estridu, Reginu, Slávu, Bledu, Libu, Tuleru, Vajgarku, Lunu a Gabrielku. Nejstarší z nich byla Sluna, nejmladší Gabrielka.
Klimeš byl nízké, slabé a poněkud přihrbené postavy. Tvář měl bledou, posetou vráskami. Jeho oči byly vodnaté, zelenkavé a vždy přimhouřené. Tenké jeho nohy se při chůzi podlamovaly a na suchu byly nemotorné. S oblibou nosíval krátké kalhoty, zelenou vestičku, dlouhý, šosatý kabát a kornoutovitou čapku, zdobenou rolničkami. Malá faječka byla mu nepostradatelnou, a kdykoliv byl na suchu, z úst ji ani nevypustil.
Každého dne od včasného jara až do tvrdé zimy, než led pokryl hladinu rybníka, opouštěl za soumraku svůj příbytek, aby s připravenými sítěmi číhal na svou kořist. Za dne vynořoval se ze svého vodního paláce jen tenkrát, měl-li nějaké povinnosti buď na zámku nebo někde v blízkém okolí. Za teplých letních večerů a zvlášť za měsíčních nocí vysedával nejraději u splavu na staré, široce rozvětvené olši. Tam pokuřujíc ze své zamilované faječky, opravoval sítě. Přitom pátravým zrakem slídil, co se na rybníce a v jeho blízkosti děje. Dával také pozor na pantátu mlynáře. Ten ho už několikrát prohnal a několikrát i žilou přetáhl za to, že ho připravil do roka téměř o polovinu ryb.
Druhým jeho nepřítelem byl mladý lesní adjunkt Radomil Borovina z blízké fořtovny na Vodné. Jednou, bylo to za soumraku na Velký pátek před velikonočními svátky, postřelil ho právě v okamžiku, kdy vybíral z rákosí vejce divokých kachen. Od té doby jak myslivce jen zdaleka spatřil, zmizel hned pod hladinou.
Také děti nenáviděl za to, že se mu vysmívaly. Nejvíce nenáviděl Pepíčka Kotálového. Tento desetiletý klučina jakmile uviděl Klimeše, hned spustil:
Hastrmánku, tatrmánku,
dej nám mouky na vopálku,
mlynář nám ji nedá
nebo prý ji nemá.
Však Klimeš mu také nemohl přijít na jméno. Spílal mu a sliboval, že jednou ho přece dostane do svých sítí, a potom bude mu běda.
Své dcery měl nesmírně rád. Nejraději však měl nejmladší Gabrielku. Jednoho dne Gabrielka onemocněla. Nebylo léku, který by ji uzdravil. Tenkrát se starým Klimešem nebyla žádná řeč. Ani potrhané sítě neopravoval, ba ani ta faječka mu nechutnala. Po celé dny vysedával u nejmilejší své Gabrielky, chlácholil ji, těšil, různé čaje připravoval, leč vše bylo marné. Gabrielka chřadla a chřadla den ode dne. Její kdysi ruměná pleť byla nyní bledá, oči měla zakalené, horečka i zimnice s ní lomcovaly.
Starý Klimeš byl bezradný. Nevěděl co počít, co udělat, aby Gabrielka se uzdravila. Jednoho dne, kdy se již zdálo, že Gabrielka na věky zavře oči, zaúpěl, až bezvládné tělo se zachvělo. V té chvíli Gabrielka probrala se k vědomí a vidouc při sobě zhrouceného otce nadzvedla se na svém rákosovém loži, něžně ho objala a pravila k němu:
„Tatíčku můj dobrý, netrap se pro mne. Mně nikdo již nepomůže. Já budu muset z tohoto světa odejít. Jsem nemocná proto, že tak špatně se snášíš s lidmi. Já k smrti jsem milovala a miluji Radomila. Ty ho nenávidíš a on tebe. Ale já bez Radomila nemohu a nechci žít, a proto nemohu-li ho míti, odejdu raději na druhý svět.“
Tu starý Klimeš pochopil příčinu nemoci Gabrielky a s touhou ji uzdravit, obrátil se k ní a pohladil ji po bledé její tváři. Sám pak tajemně se tváříc, pronesl k ní:
„Gabrielko, ty nejmladší a nejmilejší dítě mé, jak jsem tvůj otec, tak ti tu nyní slibuji, že Radomila dostaneš, že bude tvůj. Udělám pro tebe vše, jen aby ses uzdravila, abys byla zase takovou, jakou jsi byla dříve. Než bude měsíc v úplňku, Radomil bude tvým manželem“.
Po těchto otcových slovech Gabrielka jako znovu zrozená vyskočila ze svého lože, objala otce a zajíkajíc se od nevýslovné radosti mu děkovala. Věřila svému otci a také věděla, že co řekne, vždy splní.
Druhého dne časně zrána odešel Klimeš ze svého domova. Jeho cesta vedla do Kamenice na zámek k zámeckému rybníku. Tam měl totiž svého přítele hastrmana Fabiána. Když přišel ke splavu zámeckého rybníka, vodník Fabián seděl poblíže stavidla a pletl novou síť. Vida přicházeti kamaráda z Kalicha odložil práci a šel mu v ústrety.
Škrekotem uvra, uvra pozdravili se vzájemně.
Fabián podle vzezření Klimeše poznal, že tento přichází s nějakým vážným úmyslem, a proto ho vyzval, aby šli dále. Zašli nikým nepozorováni až do rákosí v zadní části rybníka, kde se usadili na vyvrácenou tlející olši.
„Uvra, co tě dnes ku mně přivádí, brachu, žes tak časně přišel,“ otázal se Fabián. Klimeš chvíli uvažoval, jak své promyšlené plány by svému příteli sdělil. Nemaje v úmyslu nic utajiti, začal líčiti nemoc Gabrielky a jeho ujištění, že Radomila jí slíbil za manžela.
„No a co já mám s tím společného, brachu. Já jsem tu v zámeckém rybníku, Radomil sem k rybníku nechodí, chodí jen k vrchnosti do zámku, mně nikdy neublížil a tedy co vlastně ode mne chceš?“
„Hleď, Fabiáne, chci od tebe jen maličkost. Třetího dne bude měsíc v úplňku a toho dne chci, aby byla svatba Gabrielky s Radomilem. Dnes jsem se již dozvěděl, že Radomil má zítra jíti do zámku, je tam pozván na odpoledne obročním. Ty ho budeš pouze sledovati. Až vyjde od obročního ze zámku, zastaví se, jak bývá jeho zvykem, v hospodě U Tří sedláků. Ty půjdeš za ním. Kdyby se nemínil U Tří sedláků zastaviti, tak vhodným způsobem to zařídíš, aby se zastavil. Jak to provedeš – v tom spolehnu se na tebe, na tvůj důvtip, kterého jak tě znám, máš až přebytek. Pouze toto chci od tebe a nic více. Ostatní u hostinského zařídím již sám.“
Pozítří adjunkt Radomil Borovina vydal se z fořtovny na Vodné, na cestu do zámku. Byl svátečně oblečen. Flintičku měl přes rameno, když kráčel po hrázi rybníka Kalicha. Klimeš v té chvíli, pokuřujíc si, seděl na stavidle, pátrajíc, kdy Radomil půjde. Nyní když ho spatřil, zatleskal nažloutlýma rukama a již byl pod vodou.
„Gabrielko a ostatní mé dcery, chystejte se na svatbu!“ volal. „Už ji třeba připraviti a nezapomeňte na ten nektar, puškvorcové víno. Ty Gabrielko, chystej si svatební šat. Ty Sluno, budeš míti na starosti úpravu mého paláce. Vajgarko, ty budeš vařit. Luna s Libou budou chytat pulčíky na znamenitou polívčičku. Regina s Estridou vyberou kachní hnízdečka. Skláva s Bledou nachytají raky a žáby. Tulera s Reginou budou mít na starosti ryby a Sláva obstará u mlynáře mouku na svatební koláče. Tak, dcery moje, s chutí do práce, jak jsem vám nařídil!“
Po těch slovech vynořil se z vody, aby sám připravil to nejhlavnější – pevnou síť pro ženicha Radomila.
Adjunkt Radomil, když dobře pochodil na zámku u obročního, odebral se sledován hastrmánkem Fabiánem do hospody U Tří sedláků. V hospodě od hostinského se dozvěděl, že neznámý jeho dobrodinec zaplatil mu předem jakoukoliv útratu, a proto zvesela se pustil do jídel a pití. Čím více pil, tím více mu pití chutnalo. Zapíjel radost, že na zámku dobře pochodil, že bude panem fořtem, že si do fořtovny přivede mladou, fešnou ženušku. Toto pomyšlení ho jitřilo a podněcovalo k dalšímu pití.
Ponocný venku odtruboval jedenáctou hodinu noční, když adjunkt Borovina vrávoravým krokem vypotácel se z hospody.
Byla teplá červnová noc. Radomil míjel zámecké předměstí, které leželo v šerém jasu měsíce. Vrch Melíšek byl zaplaven jasnou měsíční září. Když vyšel za panský dvůr, zpozoroval, že jde směrem k Brádlu a při pomyšlení, že by přišel k hřbitovu, ho zamrazilo. Změnil proto směr své chůze a zamířil k aleji na Štěpnici, odkud vede přímá cesta ku Kalichu.
Hastrman Klimeš nedočkavě vyhlížel Gabrielčina nastávajícího ženicha. Snad desetkrát se přesvědčil, zda síť je dostatečně pevná. Co tak pátral po Radomilovi, jeho dcery tančily noční reje na hladině rybníka. Jejich bílé závoje vypadaly, jakoby se pára vznášela nad vodou. V zádi rybníka rozléhal se žabí skřekot a nedaleko v obilí ozývala se křepelka.
Půlnoc se přiblížila. Na kopečku nad Kalichem zjevila se Radomilova postava. V té chvíli taneční rej vodníkových dcer přenesl se ku hrázi a splavu rybníka. Radomil se zastavil, aby se přesvědčil, zda jde dobře cestou k hrázi rybníku Kalicha. Kraj jemu jinak známý, zdál se mu nyní jaksi cizí. Rozhlédl se znovu a nyní při jasném měsíčním svitu rozpoznal nad Kalichem fořtovnu na Vodné.
V té chvíli si také uvědomil, že je již pozdní noční doba. Vzpřímil se a rázně vykročil. Ještě několik kroků a musí býti u splavu. Ale – tu přece není splav, toť voda a nějaké zvláštní temné šumění. Ani mlýn není viděti, ba ani pes nikde nezaštěkne. Uvažoval znovu, kde asi je skutečně splav, ale marné bylo jeho uvažování. Všude mlha a mlha. Pojednou zpozoroval, že je blízko olše, na které obyčejně sedává jím nenáviděný Klimeš. Musí se dát více do leva, pomyslel si, a udělajíc několik kroků vpřed v tom – žbluňk – na hladině Kalicha rozvířily se kola.
V tom okamžiku Klimeš se divoce zachechtal a již omotával síť okolo těla Radomila. Odpor Radomilův byl marný. Klimeš pozvolna ho stahoval do svého vodního paláce.
Sotva nastal bílý den, odešel Klimeš k zámeckému rybníku, pozvati kamaráda Fabiána na svatbu. Svého přítele zastihl právě při snídani, když pochutnával si na masitém kapříčkovi. Fabián vidouc Klimeše, zdál se trochu rozrušen. Klimešovi jeho rozrušení neuniklo, a proto nasadil nejsladší tón a vylíčil mu celou událost s Radomilem. Když ho ujistil, že vše je v nejlepším pořádku, pozval ho na svatbu.
Byla svatba, jaké rybník Kalich neměl pamětníka. Byl to opravdový hodokvas, provázený nadzemským tancem vodních víl – Gabrielčiných sester. Pro Gabrielku byla to nejšťastnější chvíle jejího života. Byl splněn sen její lásky s milovaným a krásným myslivcem Radomilem. Radomil, ten po boku své pohádkově krásné Gabrielky byl rovněž šťasten. Vždyť v těch nejbujnějších mladistvých představách nikdy nepoznal tak krásné ženy jako byla nyní jeho Gabrielka.
Starý Klimeš sedíc se svým přítelem Fabiánem v koutě paláce, pozoroval to obapolné sladké štěstí novomanželů a oči mu od radosti jen zářily. Vždyť tímto sňatkem uzdravil nejmladší a nejmilejší svou dceru, o které říkával, že je poupětem jeho života. A aby tomuto štěstí dal výraz, vyprazdňoval se svým přítelem pohár vínka za pohárem. Při tom tvrdil, že vínko puškvorcové má tajemnou moc, že nejen krev v žilách, ale i vodu celého Kalicha rozehřeje. Dříve však než nastalo svítání, tajemná moc puškvorcového vínka skutečně zapůsobila a po boku Fabiána tvrdým spánkem zaspal.
Oba vodníci – hastrmánkové probudili se teprve, když se na obloze objevila večernice. Fabián po tak velkém hodokvasu cítil se jako polámaný. Hlava ho bolela a na nic neměl chuť. Marně mu Klimeš nabízel skleničku z nedopitého vína na poopravení chuti.
„Ej, brachu, ono se říká, že čím se pokazíš, tím se i napravíš.“ Když Fabián znovu odmítl, vypil zbytek vína sám. „Uvra, to je pochutnáníčko, to je hotový nektar,“ a jakoby tomu chtěl dáti důraz, labužnicky si zamlaskal. Na zámecké věži rozezvučel se zvon. Nezlob se, Klimeši, ale já musím již jíti. Nastává tma a mé království na zámeckém rybníku je opuštěno. Za chvíli bude vycházeti měsíc a sám dobře víš, že v tu dobu oba nás čekají povinnosti, abychom bděli nad našimi předchůdci svěřeným nám vodním majetkem.
Kvapně se Fabián s Klimešem a jeho dcerami rozloučil, vynořil se na povrch Kalicha a pospíchal k zámeckému rybníku.
Od svatby Radomila s Gabrielkou uplynuly více jak tři roky. Po celou dobu mladí manželé žili šťastným životem. Po roce Gabrielka povila synka, o kterého nyní s největší mateřskou láskou pečovala. Prvorozenému synkovi dali jméno po otci – Radomil. Starý Klimeš po celé dni malého Radomila kolíbal, zpíval mu, i zlaté rybičky mu nosíval. Však malý Radomílek také, jakmile ho děda na nějakou tu chvíli opustil, aby opravil anebo nalíčil sítě, již se po něm sháněl. Rovněž i sestry Gabrielčiny měly malého Radomila rády.
V polovině měsíce srpna byl parný letní den. Slunce nemilosrdně pražilo. Každý člověk vyhledával stín, ve kterém před parnem by se ukryl. I to ptactvo utichlo a vyhledávalo chládeček v korunách listnatých stromů. Lidé jak mladí tak i staří všichni spěchali k rybníku, aby se v něm osvěžili. U Kalicha bylo rušno. Zvláště mládež, ta ve vodě byla ve svém živlu.
Starý Klimeš maje připravené sítě seděl toho dne u splavu a trpělivě vyčkával nějakou oběť. Zvláště slídil po Pepíčkovi Kotalů, na kterého měl dávno spadeno.
Okolo třetí hodiny odpolední nad uhlířskými osadami Včelničkou a Bohdalínem začaly vystupovati nejdříve bílé a později tmavší a tmavší mraky. Ze mlýna vyšel na hráz Kalicha pantáta mlynář s mladým práškem Toníkem. Zahleděl se na oblohu: „Toníku, ty mraky a to dusno se mi nějak nelíbí. Mám obavy, že ty mraky nevěští nic dobrého. Kdyby přišla průtrž, nadělala by mnoho škody. Žně máme letos opožděny, obilí je ještě většinou na polích. Úroda vypadá jinak slibně. Kdyby se nic nestalo – myslím jako průtrž – měli bychom meliva habaděj. Pro každý ale případ prohlédni se stárkem stavidla, abychom byli připraveni na to nejhorší.“
Sotva to dořekl, vzduchem kmitl blesk a v dáli temně zahřmělo. A nežli se mlynář vrátil do mlýna, začalo poprchávat. Na obzoru mraky víc a více houstly. Od Kalicha vše utíkalo k domovům. Klimeš, vida, že nebude žádné oběti, začal svinovati sítě.
Znovu se oslnivě zablýsklo a vzápětí dunivě zaburácel hrom. Mraky zčernaly úplně. Celý kraj ponořil se téměř do tmy. Nyní blesk za bleskem protínal vzduch a dunění hromu stávalo se hrozivějším a mocnějším. Také déšť přibral na síle a za chvíli silný liják změnil se v průtrž mračen. Voda v rybníce začala povážlivě stoupat.
Stárek s mládkem a práškem doběhli k stavidlům, vytáhli je naplno a mocný příval vody s hukotem valil se přes jez pod splavem. Klimeš vynořil se z vody. Když zpozoroval, že voda dosahuje již korunu hráze, střemhlav se ponořil, aby zařídil upevnění jeho vodního paláce.
Blesk za bleskem osvěcoval krajinu, burácení hromu představovalo běsnění pekla. Potok tekoucí od Včelničky a vlévající se do Kalicha nebyl již potokem. Bylo to temně hučící jezero, po kterém nyní pluly snopy obilí, keře i celé stromy a strhané mosty. Divoce hrnoucí se voda valila se dál přes hráz. Mlynář se svou rodinou a čeledí narychlo opustili mlýn, aby zachránili holé své životy.
Klimešova snaha zachrániti jeho palác byla marná. Silné proudy vody zničily i jeho příbytek. S hrůzou pozoroval nebezpečí hrozící nejen jemu, ale i jeho rodině. Vytušil, že zkáza je neodvratná a že se rychle blíží. Svolal proto narychlo své dcery a Radomila, aby je připravil na to nejhorší.
„Radomile a drahé mé dcery, nastává okamžik, který nelze odvrátit, a my musíme se snad navždy rozloučit. Každý z vás nechť hledí samostatně se zachrániti. Ty Radomile, však svou manželku a svého synáčka ani v té nejhorší chvíli neopouštěj. A nyní…“
Nedořekl, hráz Kalicha se protrhla a zkáza jako běs valila se k Brádlu. V dravých vlnách plaval Klimeš, jeho dcery a zeť Radomil, maje svého synka přivinutého na prsou. Gabrielka plavala po jeho boku. Když chtěla Radomilovi podati ruku, aby takto semknuti plavali v jim neznámý kraj, uchvátila ji pojednou silná vlna a odnesla ji opodál na místo, kde kdysi stávala stará košatá lípa. Větve této rozložité lípy zachytily a zadržely tělo Gabrielky. Její snahu vyprostiti se z nich a plavati za milovaným manželem a synáčkem byla marná. Mezi tím proudy vod unášely Klimeše, Radomila a ostatní vodníkovy dcery dál a dále.
Třetího dne, kdy vody opadly a bylo možno místy se přebrodit, nalezli lidi Gabrielku zapletenou ve větvích lípy – mrtvou. Po této strašné povodni zůstali zachráněni pouze starý Klimeš a Vajgarka. Ostatní dcery s Radomilem a jeho synáčkem zahynuli. Vajgarku proud vody unášel tak rychle, že dostihla svého otce. Proud je unášel pak společně, až se octli v místech nynějšího rybníka Vajgaru v Jindřichově Hradci, který byl také podle Vajgarky později pojmenován.
Klimeš krátce po té strašné povodni zemřel. Zemřel z lítosti nad ztrátou milovaných dcer, Radomila a jeho dítěte. Krátce po Klimešovi zemřela i Vajgarka.
Tak rybník Kalich ztratil posledního vodníka, který v něm od nepaměti přebýval. Na místě, kde byla nalezena mrtvá Gabrielka, byla založena nová obec, která byla podle vodníkovy dcery pojmenována Gabrielkou.
Autor neznámý. Nalezeno v archivu na táboře Kalich.